V roce 1970 se mi konečně podařilo splnit svůj dlouholetý sen a mohla jsem si pořídit psa , na kterého jsem si šla o prázdninách vydělat. Od každého z rodičů jsem dostala příspěvek "na jedno ucho". O 8 let později jsem naznala, že jeden pes je v domácnosti málo a protože jsem byla vždy milovníkem všeho živého, začala jsem pokukovat po čistokrevných kočkách. V tu dobu však byly peršanky - které se mi moc líbily - pro mne finančně nedostupné a tak se ke mně nakonec dostal kocourek po bílé perské mámě, ke které se do voliéry vloupal nějaký pouliční milovník. Zrovna běžel populární večerníček o kuřeti se skořápkou na hlavě - Calimero - a tak bylo jméno pro našeho nového člena rodiny na světě.
A tak to postupně pokračovalo dál - ke Kalimkovi a jezevčíkovi se přidal další jezevčík a pak ještě jeden. Kalimek se dožil 11 let, umřel krátce po mém tátovi a to byl stav pro mě s mámou zcela neúnosný - takže hned za pár dní přišel asi půlroční kocourek ze soukromého útulku, zubožený, blechatý, s rýmou - a protože přišel v době volby prvního porevolučního prezidenta - dostal jméno Vašek. Ze všeho jsem ho vypiplala a byl to ten nejvděčnější kocour, kterého jsme kdy doma měli. Bohužel jeho mládí se na něm podepsalo a tak nám přes veškerou snahu veterináře odešel do kočičího nebe ve 4,5 letech na selhání ledvin.
Mezitím jsem ovšem nelenila - a protože jsem s mámou v tu dobu dávno nebydlela, pořídila jsem jí moji velkou touhu - britského - tehdy vlastně kartouzského - kocourka. Jela jsem pro něj do Prahy na výstavu, v tu dobu se jich tady chovala opravdu hrstka - ovšem chovatelka se nezachovala zrovna korektně a než jsem dorazila, stačila přislíbeného kocourka prodat jinému zájemci. Tak jsem z Prahy odjela sice obohacena o zážitky z výstavy, ale bez kocourka. Nakonec jsem tedy sáhla po kocourkovi bez průkazu původu a jely jsme s mámou do Přerova pro modrou kuličku - ani nevím, jak přišel ke jménu Kuba. Absolvoval jednu výstavu ve třídě noviců - a hle, klec měl zrovna vedle své sestry, kterou pojmenovali Kely - najdete ji v rodokmenech některých britek z chovatelské stanice Pirillo. Kuba pro chov využit nebyl, neměla jsem nervy na držení chovného kocoura.
Po smrti Vašíčka jsem se zařekla, že už další kočku ne - máma stárla a tak jsem měla na starosti i kočky čím dál více já. Když si však byla ochotna sama vytelefonovat zase nějaké kotě z půdy, lekla jsem se, že dopadne jako Vašek a vycouvala ze svých postojů - prohlásila jsem - buď kočka " s papíry", řádně odchovaná, nebo nic. V tu dobu byl k mání bílý turecký oranžovooký kocourek od jedné z prvních chovatelek "turků" paní Kociánové z chovu "Skleněná zahrada", který nesl jméno Kemál - na počest našeho prvního bílého kocoura dostal jméno Calimero II. Snad už jsou dnes v tom kočičím nebíčku spolu se svojí chovatelkou.
V době, kdy Kalimek II. umřel, bylo mámě bezmála 80 let a tak jsem rozhodla, že není možné pořizovat jí další kočku - v tu dobu měla doma jako alespoň slabou náhradu králíka - pro změnu zase Vaška.... Když jsem ale viděla, jak pomalu, ale jistě chřadne, bylo rozhodnuto a já začala shánět zase britku, protože na moji alergii nebyla dlouhá Kalimova srst to pravé ořechové. Obvolala jsem republiku od Liberce po Ostravu - nikde nebyl k mání modrý nebo bicolor kocour. A tak jsem se úplnou náhodou, na nějaký starší inzerát, dostala ke slečně Hlaváčové a jejímu chovu First Chance - a moje šťastná máma ode mne dostala k 80. narozeninám lilovou 5 měsíční holčičku Yuwellu, kterou jsme pojmenovaly Kačenka.
A pak už to šlo poměrně rychle - to bych nebyla já - se psy interšampiony - abych nezkusila aspoň jednu výstavu - Kačenka se moc líbila, porazila starší soupeřky a získala CAC a BIV, pak jsem si řekla - je ji škoda kastrovat, zkusím, zda budu zvládat práci, psy, mámu a koťata a tak jsem první koťata odchovala na Kačenčino "příjmení". Zjistila jsem, že to nejen jde, ale že je strašně fajn mít doma od miminka až do odběru ta mazlivá i divošská klubíčka - a zažádala jsem o chráněný název chovatelské stanice - teď už tedy víte, proč je v názvu CALIMERO. A o dva roky později jsem si splnila další tajné přání a pořídila ke Kačence ještě colourpoint kamarádku, protože na tuhle barvu s modrýma očima jsem byla vždycky zatížená.
Protože život jde dál - někde končí, někde začíná - tak v roce 2006 mě opustil kamarád z nejvěrnějších - můj papillonek Ferry, v roce 2007 moje máma - a tak se ke mně definitivně přestěhovala Kačenka, která jí dělala radost do posledních chvil a místo Ferrynka přibyla point kočička se stříbrem zvaná Reny, kterou jsem si přivezla z německého Oer-Erkenschwicku. Kačenka odešla za duhový most příliš brzy - po ní jsem si tedy přivezla domů můj dlouholetý sen - stříbřitou stínovanou kočičku Celeste z Holandska a podle jejích velkých zelených kukadel dostala jméno Kuki. V roce 2011 odešel do psího nebíčka poslední z mých jezevčíků - Jollyček. Ač jsem dalšího pejska už nechtěla, po 42 letech vlastnictví psů to nebylo realizovatelné rozhodnutí - domů tedy nepřišel pes, ale poprvé holčička, čivava - a na počest naší předčasně zemřelé Kačenky nese její jméno. Nejmladším členem naší rodiny je také stříbřitý stínovaný kocourek Cleo, který k nám našel cestu z německého Hannoveru.
Mým cílem je odchovávat koťátka nejen krásná, ale v prvé řadě zdravá, s dobrou povahou a socializací - vždyť co je krásnějšího, než od narození muchlat ty krásné chlupaté kuličky a pak jim nalézt ty nejlepší nové majitele....